Mám se fajn. V rámci možností mě konečně živí něco, co mě baví, v září se chci konečně odstěhovat, hubnu, chystám se na půlmaratón a vozim krtky na veterinu... Krom zkurvenýho ječnýho zrna nemám důvod na cokoliv nadávat nebo se trápit. Ale co dál? Co vlastně chci? Zasadit strom, postavit dům a zplodit syna? Ty vole. Bejt prostě šťastnej? Není to trochu málo? A kde se vidím za deset let? Nevim, vole, nevim a ještě jednou nevim.
Veškerý moje cíle jsou spíš provizorní, naivní nebo naopak až moc snadný. Šestadvacet let se potloukám po týhle krásný planetce, ale ještě furt jsem nepřišel na to, k čemu tu vlastně jsem. Nelituju se, jen mi přijde, že by se měl každej z nás za něčim hnát, najít si svůj smysl žití a snažit se, aby tu po něm zůstalo něco, na co může bejt hrdej.
Možná bych měl jít spát, možná řeším blbosti a možná tohle všechno píšu jen proto, že v tomhle posraným městě není nikdo, kdo mě čapne za ruku, až bude končit svět a vesmír se začne rozpadat na tisíce malých kousků.
Žádné komentáře:
Okomentovat