Na závod jsem trénoval víc než poctivě, ale v osudný den jsem se musel vypořádat s řadou komplikací. Tou největší byla na pohled úplná banalita - spánek. V sobotu ráno jsem se strategicky vzbudil pouze po šesti prospaných hodinách. Uvědomoval jsem si, že se spaním mívám problémy a tímhle "krokem" jsem chtěl zamezit tomu, abych ponocoval. Po desáté hodině večerní jsem skutečně zalehl, avšak stále se mi nedařilo usnout. Neustále jsem se v posteli vrtěl a převaloval. Po půlnoci už začly pracovat nervy a já si v hlavě přehrával, že pokud se nevyspím alespoň osm hodin, bude to průser. Nakonec nepomohl ani prášek na spaní, zoufalý pokus přestěhovat ležení na zem či do kuchyně a víčka se mi zavřela až kolem půl páté ranní.
Budík mě nekompromisně probudil o tři a půl hodiny později a já si silně pohrával s myšlenkou, že se na to celý vyseru. Pak mi ale došlo, že bych se tím strašně podkopal. Už tolikrát jsem vyhlašoval, že zvládnu to a to, udělám tohle a tamto a nakonec z toho nic nebylo. Odstěhuju se do Polska, dodělám si maturu, zaběhnu desítku... Vždyť to znáte. Jenže celý to moje hubnoucí snažení má i svůj podtext. Svým způsobem je to i o tom, abych nechal svoje starý já za sebou a udělal ze sebe lepšího člověka. A to se nemusí nutně týkat jen vzhledu.
Před jedenáctou dopoledne jsem si vyzvedl startovní číslo, povzdechl si, že to není pětsetosmnáctka a u Moráku se sešel s Liborem - mým běžeckým idolem a koučem v jedné osobě. Donutil mě k několika nudným protahovacím cvikům a prohnal kolem Prioru. Velká škoda, že se za mě nemohl i vysrat, protože ani tohle se mi moc načasovat nepovedlo a já vyběhl s obavou, že mě to přepadne někde na trati.
Na startu jsem nechtěl frajeřit a mazácky se postavil až do zadních pozic. Vůbec jsem nezaznamenal žádné odpočítávání a tak mě startovní výstřel spíš vystrašil. Ale co už. Od začátku se mi běželo hezky, užíval jsem si to, ale už na čtvrtém kilometru se mi začínalo dělat sucho v ústech. Nevěděl jsem proč. Nikdy jsem se s tím nesetkal a při tréninku jsem zvládl uběhnout i 15 kilometrů bez toho, aniž bych se napil. Dost možná to bylo tím, že jsem noční tvor a k většině svých výběhů jsem vyrážel až za tmy, během níž se nejspíš běhá krapet snadněji. Tady mi totiž sluníčko dávalo pořádně zabrat.
I tak jsem ale první mezičas protnul ve slušném tempu pod 6 minut za kilometr, což jsem si tajně přál udržet celý závod. Jenže už na sedmém kilometru přišla první krize a já musel poprvé přejít z běhu do chůze. Nebylo to o tom, že by nohy nemohly. Nebylo to o tom, že bych nestačil s dechem. Nebylo to o píchání v boku... Najela mi taková zvláštní celková únava a mě začalo docházet, jak moc jsem to s tím spánkem posral. Nechci, aby to vyznělo tak, že se na to vymlouvám, ale pro člověka, který má ještě pořád mírnou nadváhu, o vysportované postavě si může nechat jen zdát a takhle dlouhý závod běží poprvé v životě, to nevyspání nejspíš problém je. Bolela mě hlava, cítil jsem, že mi chybí energie a později mi Libor říkal, že i ten prášek na spaní, co jsem měl, mohl mít pro závod spíš utlumovací účinky.
Po zhruba 100 metrech chůze jsem se otočil a zjistil, že je za mnou daleko víc závodníků, než jsem si myslel. Docela mě to nakoplo, rozeběhl jsem se a znovu se zastavil až po dalších třech kilometrech. K mojí smůle před zraky Soni. V dlouhém kopci před cílem prvního kola přišlo navíc zvracení a já měl dost. Řekl jsem si, že alespoň jednou proběhnu náměstím a pak se na to definitivně vykašlu, že se nemá cenu trápit. Tlemící se Rosi postávající u tratě mě ale svým způsobem vymotivoval, po delším pěším úseku jsem se opět rozběhnul, zkousl nevolnost a silou vůle se po trati běžeckochodeckým stylem teleportovával dál a dál.
Zhruba na čtrnáctém kilometru se přeze mě přeřítil pán, kterému bylo 68 let, jakýsi valibuk, kterému krvácely bradavky a nebezpečně se začala blížit i otylá holčička, které mohlo být maximálně tak 16. V tu chvíli jsem se definitivně rozhodnul, že závod dokončím, že prostě není možné, aby mě porazilo děcko, našel jsem v sobě poslední zbytky sil a za podpory táty, který mi na kole vozil pití, jsem se po celkových dvou hodinách a čtyřiatřiceti minutách plouživým během dostal do cíle.
Z času jsem radost neměl, ale pocit štěstí, že jsem zvládl dokončit něco, o čem bych si před půl rokem nikdy nemyslel, že dokážu, byl krásnej. V cíli mi gratuloval Libor s Anet, rodiče a pár dalších lidí, které jsem přes veškerou únavu ani pořádně nevnímal. S medailí na krku jsem se asi po dvaceti minutách dokodrcal na trolejbus, sobecky jsem zasedl místo jedné důchodkyni a doma se asi po týdnu zdravého stravování nacpal pizzou. Bezprostřední myšlenky po závodě byly takový, že už to v životě znova zažít nechci. Teď už však vím, že za rok na Jihlavském půlmaratonu chybět nebudu a mým cílem bude to, abych ho dokončil pod dvě hodiny a představil se vám jako někdo, kdo už není jako vepř.
